Alexandr Sergejevič Puškin

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Alexandr Sergejevič Puškin

(1799-1837)

  • ruský (revolučně) Romantický dramatik, prozaik, básník
  • je považován za nejlepšího ruského básníka všech dob a za zakladatele moderní ruské prózy (a potažmo moderní ruské literatury vůbec)
  • již svými současníky byl přirovnávám k Dantovi či Goethovi
  • Narodil se v Moskvě. Jeho otec pocházel ze starého ruského šlechtického rodu, dědeček jeho otce byl plukovník ruské armády; dědečkem jeho matky byl Abram Petrovič Hannibal, ruský vojenský a politický činitel etiopského původu. Puškin studoval v Carském Selu lyceum pro šlechtice. Zde se začal politicky angažovat (sympatizoval s děkabristy). Byl členem literárních spolků Zelená lampa a Arzamas. Roku 1820 odešel do vyhnanství do jižního Ruska a v roce 1823 do Oděsy. Roku 1825 mu byl povolen volný pohyb. Puškin odešel do Moskvy, kde založil časopis Moskovskij Věstnik. Roku 1831 se odstěhoval do Petrohradu, kde se oženil s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou. Téhož roku se stal úředníkem ministerstva zahraničí. V roce 1833 byl carem jmenován podkomořím. Z toho nebyl příliš nadšen, ale netroufal si odmítnout. Stal se součástí carského dvora. Tento život se mu nezamlouval, jeho žena byla ale nadšená. Vzhledem k její velké kráse, se dvořilo mnoho mužů, mezi nimi i car. Ten Puškina za jeho extravaganci příliš nemiloval a trpěl jeho přítomnost na carském dvoře jen díky jeho ženě, kterou obdivoval. Navíc měl Puškin průběžně problémy s cenzurou a s tajnou policií. Dne 8. února 1837 se Puškin utkal v souboji s pistolemi s údajným milencem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgesem d'Anthèsem. Ten Puškina zasáhl do břicha. Raněný byl ve velkých bolestech odvezen domů, kde prohlásil carův osobní lékař jeho stav za beznadějný. Zemřel v Petrohradu o dva dny později. O spisovatelovu rodinu se doživotní penzí postaral car.
  • traduje se, že když Puškin umíral, prohlásil: „Sbohem, mí přátelé.“ - vzkaz měl být adresován knížkám v jeho knihovně
  • Michail Jurjevič Lermontov napsal brzy po osudném souboji báseň, v níž z Puškinovy smrti obvinil intrikány z prostředí carského dvora

Dílo

Lyrika

  • Rusalka (1819)
  • Talisman (1827)
  • Z písní západních Slovanů (1834) aj.

Poémy

  • Ruslan a Ludmila (1817-20)
    • poéma s pohádkovým námětem z bájného ruského středověku, líčící příběh lásky bohatýra Ruslana a dcery knížete Vladimíra, krásné Ludmily
  • Bachčisarajská fontána (1823)
    • příběh nenaplněné lásky krymského chána Gireje, který nechal na počest své mrtvé milenky postavit ve městě Bachčisaraj tzv. Fontánu slz
  • Cikáni (1824)
    • Hlavní hrdina Aleko chce žít svobodně a bez společenských předpisů. Zakotví proto u besarabských Cikánů, kde se zamiluje do místní cikánky. Ona ale slíbí lásku jinému muži. Aleko, který pro sebe chtěl neomezenou svobodu, nedokáže stejnou svobodu poskytnout ženě, kterou miluje, rozzuří se a zabije ji i jejího milence. Cikáni ho za tento čin zavrhnou a ze svého společenství vyhostí.
    • Podle poemy složil roku 1893 ruský skladatel Sergej Vasiljevič Rachmaninov operu Aleko.
  • Poltava (1829)
    • oslava ruského cara Petra Velikého, který svými činy, vítězstvím nad Švédy i nad povstalcem Mazepou uvedl Rusko na cestu slávy
    • podle poémy složil roku 1884 ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij operu Mazepa
  • Měděný jezdec (1833)
    • poéma odehrávající se v Petrohradu v době velké záplavy, která toto město postihla
    • Mladý Jevgenij s hrůzou zjistí, že velká voda odnesla dům jeho milenky, která zmizela společně s ním. Nešťastný a pološílený se toulá ulicemi a prokleje měděného jezdce – pomník Petra Velikého. Jezdec začne Jevgenije pronásledovat a ten je nakonec nalezen mrtvý na jednom ostrůvku, kam voda odnesla dům jeho milenky.

Próza

  • Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina (1830; také Bělkinovy povídky)
    • soubor pěti nevelkých povídek, kterým předchází vydavatelská poznámka s portrétem Bělkina, jejich údajného autora
    • cyklus reaguje na jednoduchý vkus masového čtenáře vylíčením „neuvěřitelných historek“; zároveň však rafinovaně paroduje tehdejší obehrané sentimentální zápletky a klišé, ironizuje módní hrdiny a také zakládá tradici „malého člověka“ (neurození hrdinové z obyčejného prostředí) v ruské literatuře
    • každá povídka polemicky míří proti určitému literárnímu stylu a jeho charakteristickému syžetu
    • všechny povídky, zábavné a lehce ironické, jsou údajně inspirovány skutečnou událostí, jsou zasazeny do malých ruských vesnic a vypovídají o životě tehdejších lidí
  • Piková dáma (1834)
    • novela o důstojníkovi a hráči Heřmanovi, který je posedlý touhou zmocnit se tajemství tří vyhrávajících karet a který skončí jako šílenec
    • podle novely složil roku 1890 Petr Iljič Čajkovskij stejnojmennou operu
  • Kapitánská dcerka (1836)
    • historická novela odehrávající se na pozadí rolnického povstání z let 1773- 1775

Drama

  • Boris Godunov (1825)
    • historická tragédie líčící ve sledu chronologických obrazů z let 1598-1605 období vlády cara Borise Godunova a zabývající se společenskou i individuální problematikou moci
    • hlavní myšlenkou celého díla je nadčasová úvaha o tom, jakým způsobem se utváří dějiny a nakolik člověk znalý historie může ovlivnit politické dění
    • významná je i kritika toho, jakým způsobem (podvod, vražda nebo jiný zločin) se velká část panovníků dostane na trůn
    • podle dramatu složil roku 1873 Modest Petrovič Musorgskij stejnojmennou operu

Román ve verších

  • Evžen Oněgin (1823-33)
    • vrcholné dílo ruského romantismu
    • jeho tragikomický hrdina je prvním typem tzv. "zbytečného člověka" (tj. cynika s pokřiveným pohledem na svět, od kterého je odtržen) v ruské literatuře
    • v díle je použita takzvaná oněginská sloka, skládající ze 14 veršů
    • Titulní postava románu, mladý floutek z vyšší společnosti, který tráví své petrohradské dny dílem v nečinnosti, dílem návštěvami různých plesů a večírků plných konvencí a přetvářky, opouští rušný společenský život velkoměsta, který ho již stejně nudil, a stěhuje se na venkovské sídlo, které zdědil po svém strýci. Jeho melancholie („chandra“) ho ale neopouští. Jedinou společností je mu básník Lenský. Ten ho seznámí s rodinou Larinovových, chce mu totiž představit svou nastávající Olgu. U nich potká Oněgin Taťánu, která se do něj osudově zamiluje. Taťána mu napíše dopis, kde se vyznává ze své lásky. Oněgin neodpovídá. Později se potkají a Oněgin Taťáně vysvětluje, že ji nechce, protože ví, že časem by jeho láska opadla a manželství by nebylo šťastné. Později je Lenským pozván k Larinovovým na oslavu Taťánina svátku. Z večírku je ale otrávený, a tak se rozhodne vyjádřit svůj vzdor nešťastným způsobem – celý večer tančí s Olgou. Rozhněvaný Lenský vyzve Oněgina na souboj, v němž je zabit. Po této nešťastné smrti bývalého přítele Oněgin odchází do ciziny. Nakonec (po 6 letech) zamíří zpět do Petrohradu, kde potká Taťánu, nyní již manželku významného šlechtice (Oněginova bratrance) a jednu z vůdčích osobností společenské scény. Nyní se dvoří Oněgin jí. Napíše jí několik dopisů, ty ale zůstanou bez odpovědi. Nakonec jí vyznává lásku osobně, ale Taťána, ačkoli jej dosud miluje, jeho city odmítá - je vdaná za jiného a tomu chce zůstat věrná. Oněgin je zdrcen, ztrácí smysl života.
    • podle románu složil roku 1879 Petr Iljič Čajkovskij stejnojmennou operu