Arnošt Lustig

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Arnošt Lustig
Arnošt Lustig s blízkým přítelem Otou Pavlem

(1926-2011)

  • prozaik, scénarista, publicista
  • ve svém díle se téměř výhradně věnoval problematice holokaustu
  • svá díla Lustig často průběžně přepracovával
  • Narodil se a zemřel v Praze. Pocházel z rodiny maloobchodníka postiženého hospodářskou krizí počátku 30. let. Roku 1941 byl z rasových důvodů vyloučen z měšťanky. Učil se krejčím, pracoval v ozdobnické dílně. V listopadu 1942 byl odsunut do terezínského ghetta, od roku 1944 prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. 13. dubna 1945 uprchl z transportu smrti do Dachau (na útěku byl třikrát odsouzen k trestu smrti – viz povídka Tma nemá stín). Po osvobození začal studovat obchodní akademii, na podzim 1945 však přešel na Vysokou školu politických a sociálních věd, kde studoval novinářství (abs. 1950, Ing. 1954). Souběžně se již od roku 1946 uplatnil jako novinář (Mladá fronta, Zemědělské noviny, Židovský věstník). Poprvé byl do Izraele vyslán Lidovými novinami, Židovským věstníkem a Zemědělskými novinami jako dopisovatel z bojů izraelsko-arabské války na tři měsíce 1948, podruhé na půl roku 1949 z pověření Čs. rozhlasu. Tehdy se zde také oženil s Věrou Weislitzovou, kterou znal z koncentračního tábora a která odjela bojovat do Izraele z Čech s brigádou majora Sochora. V letech 1950–1958 pracoval v Čs. rozhlasu jako reportér a režisér. V době procesu se Slánským byl vyšetřován policií (pomoc uprchlíkům do Izraele). V letech 1959–1961 působil jako vedoucí kulturní redakce týdeníku Mladý svět, 1961–1968 jako scenárista Čs. filmu. Roku 1968 odešel přes Itálii, Izrael (1968–1969) a Jugoslávii (kde pracoval v záhřebském filmovém studiu) do USA (1970). Na univerzitě Iowa získal nejprve roční tvůrčí pobyt v rámci mezinárodního spisovatelského programu dr. Engela a od roku 1971 učil scénář, skladbu divadelní hry a krátkou povídku. Poté byl asistentem na University of Nebrasca (Demoin). Roku 1973 přešel na American University Washington D. C. (profesor 1978), kde přednášel film a literaturu. V letech 1995–1997 byl šéfredaktorem české mutace časopisu Playboy a i nadále žil převážně v Praze.

Dílo

  • charakteristické rysy Lustigovy tvorby:
    • 1) vyrovnává se s traumatem koncentračních táborů
    • 2) zachycuje psychiku lidí v mezních situacích
    • 3) soustředí se na chvíle, kdy se zdánlivě nic neděje, a přitom se rozhoduje o životě a smrti
    • 4) záměrně navozují charakter všednosti (objektivní vypravěč), dramatičnost je skrytá a neurčitá, ale o to působivější
  • Noc a naděje (1958)
    • povídky z prostředí terezínského ghetta o lidech žijících pod neustálou hrozbou smrti
  • Démanty noci (1958)
    • soubor autobiografických povídek zaměřujících se na zobrazení zdánlivě nehrdinských charakterů dětí a starých lidí a postihujících všednodennost ghetta i mezní situace, jimž byli tito lidé vystaveni v koncentračních táborech
  • Dita Saxová (1962)
    • novela zpracovávající téma možnosti návratu Židů do normálního života po válce, ve které mnoho z nich přišlo o dětství i domov
    • vyprávění v er-formě, do něhož pronikají hrdinčiny vzpomínky na válku, sny, úryvky písňových textů i dopisů
    • Titulní hrdinka je osmnáctiletá Židovka, která jako jediná ze své rodiny přežila koncentrační tábor. Žije v pražském internátu pro osiřelé židovské dívky a očekává, že přijdou léta klidného života. Není však schopna zapomenout na prožité válečné hrůzy a ponížení a navázat milostný či přátelský vztah. V závěru dívka odjíždí za prací do Švýcarska, kde ale vnitřně prázdná, vykořeněná a bez smyslu života spáchá sebevraždu skokem z ledovce.
  • Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1964)
    • psychologická novela o cynické hře nacistické moci s lidskou nadějí a o ženě, která dala přednost zoufalému činu před pokořením
    • inspirováno skutečnými událostmi
    • Děj je zasazen do roku 1943. Nacisté zatknou v Itálii židovské obchodníky s americkými pasy, kteří se za spojeneckými vojsky předčasně vraceli do zemí svého původu. Dvěma desítkám z nich Němci namluví, že pokud budou ochotni dobře zaplatit, vymění je za své vlastní prominentní zajatce. V uzavřeném vlaku vozí skupinu Židů sem a tam po celém Německu, předvedou jim i loď, která je má údajně přepravit z Hamburku přes moře. Po celou cestu z nich pod různými záminkami mámí podpisy na dokumentech potvrzujících devizové převody ve prospěch německé říše, a to až do úplného vyčerpání jejich švýcarských kont. Kromě jedoucího vlaku je druhým důležitým prostorem, v němž se děj odehrává, osvětimský koncentrační tábor. Tam se hned zpočátku židovským zajatcům představí velitel celé akce Bedřich Brenske a tam si také pan Herman Cohen, mluvčí rukojmích, vyžádá, aby se k nim mohla přidat krásná polská Židovka Kateřina Horovitzová, kterou zahlédl při selekci na rampě. Brenske k tomu svolí, protože Kateřina a její snaha o zachránění příbuzných mu dávají další možnosti vydírání. Když už celou skupinu podvedených čeká jen plynová komora, jediná Kateřina se vzchopí k činu: ve svlékárně před "sprchami" se zmocní pistole německého důstojníka, zastřelí jej a zraní dalšího vojáka. Po krátké přestřelce pak životy všech židovských aktérů příběhu i samotné Kateřiny rychle ukončí několik dávek z německých kulometů.