Bohumil Hrabal

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Bohumil Hrabal

(1914-1997)

  • český prozaik
  • Narodil se v Židenicích u Brna jako nemanželský syn a první tři roky byl vychováván svými prarodiči v Brně. Po matčině sňatku (1917) s Františkem Hrabalem žili společně v Polné, kde jeho adoptivní otec pracoval jako účetní v pivovaru, a od 1920 v Nymburku, kde byl Hrabalův otčím správcem a posléze ředitelem pivovaru. 1924 se k nim na dlouhá léta přistěhoval otcův bratr Josef (Pepin), inspirující „múza“ a jedna z výrazných postav Hrabalovy literární tvorby. V Nymburku Hrabal vychodil obecnou školu a po roce studia na gymnáziu v Brně (1925–26) zde navštěvoval i státní reálku (1926–34). Středoškolská studia ukončil 1934 zkouškou dospělosti a po následujícím roce studia latiny 1935 dodatečnou maturitou na reálném gymnáziu v Českém Brodě. Během studia na Právnické fakultě UK (1935–39) navštěvoval rovněž přednášky z dějin literatury, umění a filozofie na FF UK a začal se pokoušet i o literární tvorbu. Hojně cestoval (Německo, Polsko, Estonsko, Finsko, Švédsko a znovu Německo); na tyto cesty navázal až v 60. a pozdějších letech, kdy postupně navštívil celou řadu evropských zemí i USA. Po uzavření vysokých škol byl písařem na notářství v Nymburku a skladníkem Spotřebního a výrobního družstva železničních zaměstnanců tamtéž. Od jara 1942 do podzimu 1945 postupně pracoval jako traťový dělník či asistent traťmistra; po absolvování odborného kursu v Hradci Králové pracoval na železniční stanici Bobrovice a vposledku jako výpravčí na stanici v Kostomlatech. Pak se vrátil do Prahy, aby dokončil studia práv (JUDr. 1946), právnickou kariéru však odmítl. 1946–47 byl pojišťovacím agentem u Živnostenského starobního a invalidního fondu v Praze, poté obchodním cestujícím s drogistickým zbožím a hračkami pražské firmy K. H. Klofanda, po únoru 1948 zaměstnancem firmy Drobné a spotřební zboží n.p. 1949 byl zaměstnán v národním podniku Zdar. Ve smyslu teorie tzv. umělého osudu, experimentální snahy utvářet svůj život proti svým přirozeným dispozicím, a zjednávat tak předpoklady umělecky naléhavé tvorby, odešel v červnu 1949 na brigádu do Spojených oceláren na Kladně; setrval tam až do července 1952, kdy utrpěl těžký úraz. Po více než roční léčbě se od října 1954 opět vrátil do kladenských hutí, poté se živil jako balič starého papíru ve Sběrných surovinách. 1959–61 byl kulisákem a příležitostným statistou v libeňském Divadle S. K. Neumanna. Roku 1963 se stal spisovatelem z povolání. Na počátku 50. let se sblížil s řadou literárních osobností, které různou měrou zapůsobily na utváření jeho životních i uměleckých postojů: s Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Jiřím Weilem, Emanuelem Fryntou aj., zejména však s Egonem Bondym a experimentátorským grafikem Vladimírem Boudníkem. Častým místem setkání s těmito a dalšími tvůrci i bohémskými přáteli byl svérázný byt, bývalá kovárna ve starém domě na libeňské periferii v ulici Na hrázi, kde Hrabal žil a tvořil od konce 40. do počátku 70. let. Zemřel v Praze.
  • zpopularizoval sousloví perlička na dně - označení pro dobré jádro lidí, jejich moudrost, citovou ryzost a upřímnost, byť jsou plebejského původu
  • u Hrabalova díla se také hovoří o pábení, zvláštním druhu vyprávění, v němž je důležitý nejen děj, ale také samotná poetika
  • jeho knihy byly přeloženy do 28 jazyků

Dílo

  • Hrabal patřil několik let po ruské okupaci k zakázaným autorům. Poté vydával jak v samizdatu a exilu, tak u oficiálních nakladatelství (tato díla však musel nezřídka upravovat, aby prošly cenzurním sítem).
  • inspiraci Hrabal čerpal zejména ve vzpomínkách na dětství, dále v zážitku nacistické okupace a poúnorvé totality; nevyhýbal se však ani současnosti
  • Charakteristické rysy Hrabalových děl:
    • 1) "posedlost životem" (osobité vidění světa, svérázná poetika jeho vnímání)
    • 2) většina próz je bezsyžetová (nemá souvislý děj)
    • 3) je použita metoda koláží/automatických textů (vliv surealismu a dadaismu)
    • 4) svět kontrastů - spojení krásy a ošklivosti, hrůzy a naděje, krutosti a něhy
    • 5) zájem o lidé z periférie
    • 6) jsou přítomny erotika, černý humor, groteskní scény
    • 7) vše se údajně stalo
    • 8) hovorový jazyk, časté využití vulgarismů
    • 9) "nekonečné věty" - například novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé je celá zapsána do jediné věty
  • Ostře sledované vlaky (1965)
    • tragikomická novela z 2. světové války o přerodu chlapce v muže
    • konfrontace intimního života naivního mladíka s krutostí válečné reality
  • Postřižiny (1976)
    • románů o krásné ženě správce pivovaru, svérázném strýci Pepinovi i o životě na maloměstě (Nymburk) v době, kdy docházelo k velkým průmyslovým objevům, kdy probíhala překotná modernizace, kdy se zkracovaly nejen vzdálenosti a čas, ale také dámské sukně a především vlasy
  • Slavnosti sněženek (1978)
    • povídky z Kerska, kde měl autor chalupu
  • Městečko, kde se zastavil čas (1978)
    • nostalgickogroteskní vzpomínková próza oživující atmosféru a citové hodnoty mizejícího maloměstského světa
  • Něžný barbar (1981)
    • vzpomínkový a esejisticky meditativní text o Hrabalově příteli Vladimíru Boudníkovi
  • za umělecký vrchol Hrabalovy tvorby jsou obvykle považovány:
  • Příliš hlučná samota (1980)
    • lyrický meditativní text reflektující postavení člověka ve světě
    • monolog starého samotáře, dělníka ve sběrně papíru
    • text existující ve třech verzích, včetně jedné psané ve verších
    • Haňťa, vypravěč a hlavní postava příběhu, pracuje již 35 let u lisu ve sběrně papíru. Zásluhou své profese je "vzdělán proti své vůli", protože z hromad papírového odpadu zachraňuje vzácné knihy odsouzené k likvidaci. Ve svém přeplněném bytě shromažďuje především ty, které obsahují hluboké myšlenky filozofů a básníků, vášnivě se oddává jejich četbě. Doufá, že mu pomohou dovědět se něco podstatného o sobě, a zároveň se díky nim ocitá v "krásnějším světě", "v samotném srdci pravdy". Při práci u lisu vzpomíná na své mládí, na tragikomické situace lásky k dívce Mančince, na idylické soužití s mladičkou cikánkou za války, na smrt matky a strýce. Vybavují se mu myšlenky oblíbených filozofů (A. SCHOPENHAUER, G. W. F. HEGEL, F. NIETZSCHE, ERASMUS ROTTERDAMSKÝ), medituje nad nimi, konfrontuje je s vlastními zážitky. V extatickém vidění ho ve sběrně navštíví LAO-C' a Ježíš Kristus, při noční práci rozmlouvá s "mladým" I. KANTEM. V jiných sklepních provozovnách potkává vysokoškolské vzdělance, v kanálech města sleduje válku krysích klanů, zaznamenává atmosféru Prahy 70. let. Svou práci vykonává pomalu, s rituální pečlivostí, vtiskuje každému balíku svébytnou tvář (některé např. obaluje do reprodukcí malířských mistrů). Jednou spatří obrovský moderní lis a s úděsem zjistí, že pohlcuje a zpracovává knihy, "aniž by jediná stránka umazala lidské oči a lidský mozek a srdce". Brzy poté ho ve sklepní sběrně nahradí dva mladíci, kteří vyznávají zcela odlišný způsob práce - sice efektivní, ale naprosto zmechanizovaný a neosobní. Haňťa je přeložen k práci s čistým papírem, při které již nemůže objevovat krásné knihy. Nedokáže se se svým "vyhnáním z ráje" smířit. Prožívá bizarní sen, v němž gigantický lis slisuje postupně celou Prahu. Jeho zoufalství vrcholí rozhodnutím spáchat ve své sběrně sebevraždu. Vykoná ji však pouze v přiopilém snu na lavičce v parku, kde se probouzí do euforické nálady.
  • Obsluhoval jsem anglického krále (1980)
    • vývojový román s pikareskními prvky zachycující životní dráhu číšníka a hoteliéra v okolnostech politických zvratů 20. století
    • Příběh vypravěče, někdejšího číšníka a hoteliéra Dítěte, se odehrává v Čechách v průběhu 20. až 50. let 20. století. Malý pikolík nastupuje do učení v hotelové restauraci a poznává velký svět kolem sebe, hotelové hosty, obchodní cestující i prodejné slečny. V druhé kapitole vzpomíná na své číšnické působení v exkluzivním nočním hotýlku pro vybranou společnost, především na nejroztodivnější hýření hostů. Ve třetí kapitole vypráví o své práci v hotelu Paříž. Vrcholem kapitoly je příprava a průběh hostiny pro habešského císaře, po níž hrdina obdrží od monarchova kancléře řád. Později je pro neskrývané styky s Němci českým majitelem hotelu propuštěn. Ve čtvrté kapitole líčí své působení v německých podnicích, ve kterých se cítí jako sluha. Úcty u nacistů mu nedodá ani potvrzení o árijském původu, ani svatba s Němkou Lízou, která záhy po porodu odjíždí jako zdravotnice na frontu. Hrdina je nakrátko omylem zavřen jako odbojář, Líza zahyne doma při náletu. Poslední kapitola obsahuje jeho vyprávění o tom, jak si za Lízinu válečnou kořist - cenné známky - po válce pořídil hotel a vydělal milion. Kolegové hoteliéři jej však mezi sebe nepřijmou, a to ani po převratu v r. 1948, kdy je spolu s nimi internován. Později odchází dělat cestáře do opuštěného pohraničí, tam v samotě, vyrovnání a klidu se rozhodne začít sepisovat své vzpomínky.