Bohuslav Balbín

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Bohuslav Balbín a jeho Rozprava

(1621-1688)

  • kněz, literát, historik, zeměpisec a pedagog
  • jako jezuita se podílel na rekatolizaci českých zemí, zároveň ale prožíval hluboký vztah k vlasti, její historii a jazyku
  • Narodil se v Hradci Králové. Pocházel z nezámožné zemansko-měšťanské katolické rodiny, která za třicetileté války zchudla. Otec Balbínovi záhy zemřel a Balbín prožil dětství u pěstounů na zámku v Častolovicích. Vychován byl v zaníceně věřícím a pověrčivém katolickém prostředí se silným mariánským kultem. Od roku 1631 navštěvoval jezuitské školy a v patnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. Už v dětství projevoval zájem o historii, jako sedmiletý údajně třikrát přečetl Hájkovu kroniku. Zajímal se také o přírodu. V roce 1639 začal studovat v pražském Klementinu filozofii (ukončeno doktorátem). V roce 1642 provázel na cestách po českých zemích španělského jezuitu Rodriga Arriagu, jenž v Praze vyučoval teologii. Balbín poznal na cestách dosud neznámá místa, seznámil se s mnohými pamětihodnostmi a z knihoven a archivů získal cenné materiály. Ty se pak staly základem pro jeho pozdější dějepisnou práci. V letech 1642-45 vyučoval Balbín na jezuitských školách v Třeboni a v Praze. Od roku 1646 začal studovat teologii. V roce 1649 byl vysvěcen na kněze. Na vlastní žádost působil několik let jako misionář v mnohých českých krajích. Jak sám uváděl, podařilo se mu získat pro katolickou víru mnoho lidí, aniž by musel použít pohrůžek nebo násilí. Od roku 1653 vyučoval v Praze, Českém Krumlově, Kladsku, Brně, Jičíně a v Jidřichově Hradci. Na místech svého misionářského i učitelského působení stále sbíral materiál o historii i o současném stavu Čech, přičemž zachránil mnoho starých písemných památek. V roce 1661 musel z nařízení představených řádu svoji pedagogickou činnost ukončit. Příčinou byl údajně mravní poklesek (existuje hypotéza, že důvodem mohla být Balbínova pedofilní sexuální orientace), je však možné i to, že úlohu sehrálo podezření z přílišné pedagogovy lásky k národu. Balbín byl poslán nejprve do Jičína a v roce 1663 do Klatov, aby jako historik sepsal dějiny české provincie jezuitského řádu (nedokončeno). V roce 1687 byl podruhé raněn mrtvicí a upoután na lůžko. Své dílo mohl už jen diktovat, přesto až do smrti v práci nepolevil. Zemřel v Praze.

Dílo

  • psal výhradně latinsky
  • Rozmanitosti z historie království českého (vycházelo od roku 1679)
    • 10 svazků (předpokládal 20), přes 2500 stran textu
    • na vždy historicky spolehlivé
    • mezi nejúspěšnější svazky patřily:
      • Svaté Čechy (1682)
        • zprávy o 134 českých světcích a mučednících
      • Učené Čechy (vydáno až 1777)
        • zabývá se zde českými kulturními a literárními dějinami
  • Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (též Balbínova obrana, vydáno 1775, česky až 1896)
    • brání a vyzdvihuje český jazyk
    • konstatuje ponižující postavení češtiny v době pobělohorské
    • srovnává současný stav se situací před rokem 1620
    • vyzdvihuje vysokou úroveň slovanského jazyka a jeho politickou i morální důležitost
    • určuje příčiny tristního stavu češtiny:
      • příliv cizinců a jejich dosatování do vysokých funkcí
      • nechuť cizinců učit se česky
      • neschopnost katolické šlechty hájit tradiční práva země a jazyka
      • nezájem duchovenstva o národní jazyk
    • text hrál důležitou roli v době národního obrození