Fráňa Šrámek

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání

(1877–1952)

Fráňa Šrámek.jpg
  • prozaik, básník, dramatik
  • buřič, následně vitalista a naturista, v pozdním období u něj převažuje melancholie, hořkost a rezignace
  • zachycoval citové a erotické prožitky spjaté s mládím
  • Byl synem berního úředníka. Dětství prožil ve svém rodném městě, v Sobotce, kam se později vracel osobně i ve svých dílech. S rodiči se několikrát stěhoval, mimo jiné i do Písku, kde prožil gymnaziální léta. Roku 1899 nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu, která mu však byla prodloužena o rok pro jeho anarchistické postoje. Po ukončení vojenské služby nastoupil na studia práv, která však nedokončil a věnoval se publicistice a literatuře. Od roku 1903 žil v Praze a aktivně působil v anarchistickém hnutí. Přispíval do různých periodik, roku 1905 byl krátce vězněn za účast na studentských protimonarchistických akcích. Ve vězení se ocitl také během vojenského cvičení pro jeho antimilitaristické vystoupení se svojí básní „Píšou mi psaní“. Za 1. světové války bojoval Šrámek na ruské frontě, poté v Itálii a v Rumunsku. Po krátké spolupráci s S. K. Neumannem se Fráňa Šrámek sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka. Od poloviny 30. let se Fráňa Šrámek prakticky odmlčel. Za okupace se zcela uzavřel ve svém pražském bytě. Po válce žil samotářsky v Praze s výjimkou pravidelných návštěv rodného kraje.

Dílo

  • typické rysy" odmítal sociální nespravedlnost a ponižování člověka
  • 1. období : sociální a antimilitaristická tematika, buřičství
  • básně popěvkové, ale skrývající závažné problémy
  • básnické sbírky:
    • „Života bído, přec tě mám rád“ (1905)
    • „Splav“ (1916) - poloha antimilitaristická a milostná
  • povídky a romány:
    • „Stříbrný vítr“ (1910) (= volání touhy, mládí a lásky):
      • V tomto díle autor líčí dospívání Jana Ratkina. Jeho otec byl soudce. Odstěhovali se do Mírova. Už odmalička si k sobě s otcem nenašli cestu. Jeník mu odporoval a zlý panovačný otec ho bil a někdy nepomohla ani jeho matka, kterou hlavně psychicky terorizoval. Také si na ni a na synovi vybíjel vztek, protože žárlil na Jeníkova strýce Jiřího, se kterým si chlapec nejvíce rozuměl. Později, až když byl Jeník na gymnáziu a matka onemocněla, se sblížili. Jeník byl typ, který protestoval proti tomu, co se dělo kolem. Už na základní škole se ozval, když byl potrestán jeho spolužák Malkus. Na gymnáziu se z protestu skamarádil s neprávem pronásledovaným spolužákem Staňkem. Dále se přátelil s Ludvíkem Vikou, Zachem a Valentou. Jediným profesorem, u kterého chlapci našli porozumění a se kterým měl Jeník blízký vztah, je Ramler. K dospívání patřily i Jeníkovy lásky. Musel projít dlouhou cestou od dětské lásky Lidušky až ke stálému milostnému opojení. Poznal zmatek i hnus z prvního pohlavního styku s vdovou. Potom našel skutečnou lásku jen nakrátko, kde poznal současně krásu a bolest. Anička, první skutečná láska, přetrhne vztah s Jeníkem, protože by ji ochudil o svobodu plného života. I když se mu nakonec podaří najít lásku čistou, je to jen okamžik v procesu jeho zrání. Je to malé, ale rozhodující vítězství, protože vybízí Jeníka žít. A tak Jeník Ratkin dává sbohem Ratkinovi "včerejšímu" a "pošetilému", protože se narodil Jeník nový, přece však plný melodie stříbrného větru.
    • „Tělo“ (1919) – román o citových a erotických prožitcích mladé ženy a také o krizi, do níž přerůstá přehnaně tělesný vztah
  • hra „Měsíc nad řekou“ (1922) – o období mezi mládím a stářím
    • V malém městě se má konat sjezd bývalých abiturentů. Paní Hlubinová, manželka papírníka a spořádaného maloměšťáka, to tají před svým mužem. Hlubina byl totiž kdysi premiantem a měl vyšší touhy, ale zmaloměšťačil a žena si myslí, že na tom má sama také vinu. Do bytu v Hlubinově nepřítomnosti přijde se svým synem bývalý nejmilejší Hlubinův kamarád Roškot. Kdysi bydleli v tomto bytě nad hučící řekou a kouřívali spolu z jedné dýmky. Hlubinova dcera Slávka jim namluví, že otec je duševně nemocný, a vzpomínajíc na matčina slova, aby se otci nepřipomínala minulost, která by ho mohla rozbolestnit, vystrnadí je z bytu. Hlubina však ví o sjezdu a zúčastní se ho nejen sám, nýbrž i se svou ženou, které chce veřejně poděkovat za to, že uspořádala jeho život. Slávce je líto, když vidí, jak je otec přízemní. Měla za to, že si otec uchoval alespoň nějaký neporušený koutek mládí. Proto se ani nevdávala, byla doma ráda. Teď je otcem skoro zklamána. Vyprovázejíc přítelkyni, která se jí šla pochlubit, že jí odloudila ženicha, najde Slávka před domem Roškotova syna, mladičkého Vilíka. Přivede ho nahoru, a zatímco jejich rodiče jsou na sjezdu, kde se zralí muži vysmívají mládí, prožijí spolu mladičký hoch a stárnoucí dívka teplé chvíle srdečného rozhovoru. Když se staří vrátí, jsou nemile překvapeni, že vidí své děti v takovou chvíli pohromadě. Způsobí to mezi nimi chvilkové rozladění, ale Slávka přinese dýmku míru, tutéž, z které oba v mládí kouřívali, a když si jde trojice připít, rozloučí se Slávka s Vilíkem. Tímto rozchodem se vlastně Slávka také definitivně loučí se svým mládím.