Francois Rabelais

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Francois Rabelais

(1494-1553)

  • fr. spisovatel, lékař, vědec, původně kněz
  • Na přání otce advokáta vstoupil k františkánům a kolem roku 1511 se stal knězem. V klášteře se setkal s myšlenkami italského humanismu, naučil se řecky a překládal Hérodota, což narazilo na odpor u pařížské Sorbonny i u jeho představených. Protekcí biskupa z Poitiers, benediktínského opata, mohl roku 1524 přestoupit do jeho kláštera a roku 1526 z řádu vystoupit. V letech 1528-1530 žil v Paříži, kde snad začal studovat medicinu a měl zde dvě nemanželské děti. Protože se v rostoucím napětí mezi katolíky a protestanty nemohl rozhodnout pro žádnou stranu, nechal se 1530 propustit z kněžského stavu (laicizovat) a zapsal se na lékařskou fakultu v Montpellieru, kde také vydával spisy Hippokratovy a Galénovy, o něž se studium lékařství tehdy opíralo. Vedle toho se věnoval psaní. Román Hrozné a strašlivé skutky i hrdinství slavného Pantagruela, krále Dipsodů a syna obra Gargantuy - parodie na dobové rytířské romány - vyšel pod pseudonymem v Lyonu, kde se Rabelais usadil a stal lékařem v nemocnici. Roku 1534 vydal knihu o topografii starého Říma a krátce nato - po velkém úspěchu Pantagruela - opět pod pseudonymem román Strašlivý život velkého Gargantuy, otce Pantagruelova. Roku 1535 se vzdal lékařského místa a stal se sekretářem vlivného diplomata arcibiskupa Jeana du Bellay, jehož opakovaně doprovázel na cestách do Říma. Při té příležitosti dosáhl papežské povolení formálně znovu vstoupit do benediktinského řádu, což mu umožnilo získat výnosné kanovnické místo a zároveň provozovat lékařství. 1537 byl v Montpellier promován na doktora a začal přednášet Hippokratovy spisy na základě řeckého textu a zároveň doprovázel arcibiskupa du Bellaye při různých politických misích. Protože Sorbonna kritizovala jeho romány jako nemravné, vydal 1542 jejich upravené vydání a s královským privilegiem další romány s prostým názvem Třetí kniha (1545) a Čtvrtá kniha (1552). Když se po smrti tolerantního krále Františka I. k útokům Sorbonny přidal i reformátor Jean Calvin, odjel Rabelais do svobodného města Metz, kde působil jako lékař a tajemník. Díky svému ochránci, biskupovi du Bellay, byl dobře zaopatřen a mohl poslední léta života trávit v klidu.

Dílo

  • Gargantua a Pantagruel (1532-64)
    • pětidílný román
    • k psaní autora přiměl nedostatek finančních prostředků
    • parodie na lidovou četbu o životě obrů
    • tři vystupující generace obrů reprezentují tři možné přístupy k životu (středověký feudální asketismus x objevování svobody a přirozenosti x naplnění renesančních ideálů)
    • satira na mnohé oblasti, jež utiskují lidskou přirozenost: církevní myšlení, asketismus, soudnictví, ideál rytířství, scholastická výchova
    • historky a příběhy jsou protkány filozofickými úvahami
    • jazyk románu je velice bohatý, mísí se zde archaismy, latinismy, neologismy, biblický jazyk, slovní příčky, přísloví, vulgarismy aj.
    • u páté knihy vládly pochybnosti, zda jde o Rabelaisův text; dnes se všeobecně předpokládá, že jde o autentický, avšak autorem nezredigovaný rukopis
    • v době vydání se kniha dočkala velké odezvy velká odezva, ale byla veřejně odsouzena Sorbonnou a církví jako obscénní
    • Pro správné čtení textu je významná autorova předmluva, v níž upozorňuje na skryté významy oděné do "bláznovského šatu". První dva díly líčí život a hrdinské skutky obou hlavních postav. Ve třetí knize rozvíjí Pantagruel úvahy o ženitbě a manželství, které mají mysogynní charakter. Nechává si radit od mnoha postav, aby se nakonec odhodlal k návštěvě věštírny. Ve čtvrté knize se vydává na dalekou plavbu, během níž poznává množství tajemných míst (např. ostrov Sandálů, řád bratří Mumlalů, Divoký ostrov, starodávné sídlo Jitrnic). Plavba sama pokračuje i v páté knize, kdy je jejím završením dosažení věštírny Lahvice, v níž Pantagruel vyslechne věštbu i její výklad.