František Palacký

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
František Palacký

(1798 - 1876)

  • historik, politik a spisovatel, organizátor veřejného kulturního a vědeckého života
  • označovaný jako otec národa
  • žák Josefa Dobrovského a přítel Jungmannův, Šafaříkův a Kollárův
  • nejvýznamější česká osobnost 19. století, přes 40 let aktivní ve veřejném životě
  • Narodil v českobratrské rodině v Hodslavicích, studoval v Trenčíně a v Bratislavě na evangelických školách. Byl mimořádně talentovaný, ovládal deset cizích jazyků, pokoušel se o poezii a překlady, zabýval se estetikou a poetikou. V letech 1818 - 1823 působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách, v roce 1823 přesidlil do Prahy. Ve službách hraběte Šternberka se zabýval historiemi šlechtických rodů. V roce 1827 se oženil s dcerou bohatého advokáta Terezií Měchurovou. Zapojil se do pražského vědeckého a kulturního života. Pracoval ve Společnosti Vlasteneckého musea. Zasadil se o vydávání jeho periodik. Český časopis Společnosti Vlasteneckého musea, ve kterém uveřejňoval i své příspěvky, se stal hlavním osvětovým časopisem obrozenecké doby. Inicioval založení Musejního sboru pro pěstění české řeči a literatury, založení Matice české, rozšíření muzejních sbírek a organizační změny ve prospěch českého jazyka v Královské české společnosti nauk. V roce 1829 byl jmenován historiografem Království českého a pověřen zpracováním českých dějin. Předsedal Slovanskému sjezdu v Praze, byl rovněž poslancem Ústavodárného sněmu. Po dobu Bachova absolutismu byl Palacký pod policejním dohledem. Po Bachově pádu se vrátil do veřejného života. Byl poslancem zemského sněmu, působil v panské sněmovně říšské rady, spolu s F.L.Riegrem stál v čele staročeského křídla národní strany. Své názory na státoprávní uspořádání v rámci Rakouska vyjádřil v roce 1865 ve spisu Idea státu rakouského. Po ztroskotání snah o uznání státního celku zemí Koruny české se v roce 1872 vzdal aktivní politiky. Za svého života dosáhl Palacký četných mezinárodních uznání, byl členem mnoha vědeckých společností. Zemřel v Praze. Jeho pohřeb se stal celonárodní manifestací.
  • Palacký byl propagátorem austroslavismu (idea sjednocení Slovanů v rámci federalizované rakouské říše), odmítal začlenění českých zemí do říše německé
  • autor výroků "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm" (reakce na hrozící dualismus v monarchii) či "Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vymyslet" (zdůraznění existence Rakouska v rámci Evropy)

Dílo

  • Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě (od 1836 německy; 1848-76 česky)
    • rozsáhlé (pět dílů) historiografické dílo
    • sepsání provázela důkladná příprava (autor studoval mj. archivy po celém Německu, ve Vídni či Římu)
    • dílo se zabývá dějinami českého národa od nejstarších dob do roku 1526 (nástup Habsburků na český trůn)
    • české dějiny jsou interpretovány jako neustálý střet českého a německého živlu, české (slovanské) demokracie a germánského feudalismu → charakteristiky Čechů a Němců podle Palackého:
      • Němci: podnikavost, řemeslná dovednost, politická organizovanost, výbojnost, náboženská agilnost
      • Češi: mírumilovnost, smysl pro rovnoprávnost, sklon k anarchii
      • též: svoboda, demokracie, věda (Č) X autorita, feudalismus, víra (N)
    • za vrchol našich dějin považuje autor husitství, protože právě v něm se v plné síle projevila česká demokratičnost
    • Dějiny jsou dílo velice precizní, nicméně jim je zpravidla vytýkána idealizace slovanského dávnověku či nekritické přeceňování husitského hnutí
  • Idea státu rakouského (časopisecky 1865, knižně 1907)
    • Palackéhou výklad představ o budoucím uspořádání rakouského císařství v díle
    • autor zde navrhuje přetvoření Rakouska na federaci více autonomních celků, a to jako protipól dualizace státu