Ján Kollár

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Jan Kollár.jpg

(1793 - 1852)

  • česky tvořící básník, jazykovědec, historik a evangelický kněz slovenského původu
  • propagátor ideje panslavismu, tj. slovanské vzájemnosti
  • Narodil se v uherských Mošovcích. Pocházel z venkovského zemědělsko-řemeslnického rodu. V letech 1807–1809 studoval na gymnáziu v Kremnici, ale vrátil se domů ještě téhož roku a otec ho dal do učení na řezníka. To však mladého Kollára nebavilo, a tak odešel z domova. V letech 1810–1812 studoval na gymnáziu v Banské Bystrici. Roku 1812 odešel na evangelické lyceum do Prešpurku, kde studoval do roku 1815. Poté působil jako vychovatel a od roku 1817 studoval protestantskou teologii na univerzitě v Jeně. Zde se seznámil s Frederikou Wilheminou Schmidtovou, dcerou německého pastora, do které se zamiloval. V skrytu duše zřejmě doufal, že se Wilhemina stane jeho manželkou, ale její rodiče tomuto vztahu nepřáli. Po studiích roku 1819 Kollár přijal úřad evangelického kněze v Pešti, kde s přestávkami působil třicet let. Ve své lásce vytrval a Wilhemina, které přezdíval Mína, se stala jeho celoživotní inspirací a múzou. Přestože byla původem Němka, stala se pro Kollára předobrazem slovanské ženy a ve svých dílech ji povyšoval na slovanský ideál krásy. Jejich vztah došel naplnění až po sedmnácti letech odloučení, 22. září 1835, kdy se z nich konečně stali manželé. Mína se však slovensky ani česky nikdy nenaučila a vychovávala děti v německém jazyce. Od roku 1819 Kollár působil v Pešti nejprve jako uherský vikář, po schválení úřadu slovenského kazatele pro Pešť se stal tamním slovenským kazatelem. Nesouhlasil se snahou osamostatnit slovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských vzdělanců a spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem. Tento spor vyvrcholil roku 1848, kdy byl svými odpůrci zajat. Osvobodilo ho císařské vojsko a za své služby byl roku 1849 povolán do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě. Ve Vídni Kollár také zemřel.

Dílo

  • Slávy dcera (první vydání 1824, poslední rozšíření 1852)
    • rozsáhlá básnická skladba, Kollárovo životní dílo
    • lyricko-epický básnický cestopis
    • jejím zárodkem byly Básně (1821), sbírka opěvující Mínu
    • inspirací básníkovi byli mj. Dante Alighieri, George Gordon Byron a Jan Ámos Komenský
    • ve sbírce se prostupují dva ideály - láska k ženě a láska k národu
    • básník spojuje princip klasicistní (osobní je podřízeno obecnému) a preromantický (citovost, láska k ženě a k vlasti)
    • první vydání obsahovalo 150 sonetů, poslední (čtvrté) celkem 645
    • skladba byla původně rozdělena na tři zpěvy, pojmenované podle řek protékajících původně slovanským územím: Sála, Labe (+ Rýn a Vltava) a Dunaj
    • v druhém vydání přibyly zpěvy Léthé (slovanské nebe) a Acheron (slovanské peklo)
    • Radě bohů si stěžuje bohyně Sláva, alegorie Slovanstva, že Slované museli ve své historii strpět různé křivdy. Na podnět bohyně Lady stvoří Mílek z kvetoucí lípy Mínu, dívku nevídané krásy, která má za úkol odčinit všechno způsobené utrpení a postavit Slovany mezi přední národy světa. Bohyně Mína se pak stává průvodkyní básníka, který putuje sídly polabských Slovanů, zhlédne řadu historických míst a událostí (Říp, Vyšehrad, Bílou horu, hrob Komenského) a potká řadu osobností českých (Dobrovský, Jungmann, Hanka, Čelakovský), slovanských (Puškin, Jánošík) i neslovanských (Goethe, Schiller, Newton).
    • pro lepší srozumitelnost Kollár se skladbě připojil Výklad čili Přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceři, doplňující informace ze všech oblastí (historie, literatury, mytologie, zeměpisu), jichž se dílo dotýká
    • Předzpěv - nejemotivnější a neznámější část celé skladby
      • patetická elegie nad slovanskou minulostí, v níž často vítězilo násilí nad právem a spravedlností
      • je psán časomírou (tzv. elegické distichon - dvojverší, kde se střídá hexametr a pentametr)
      • Kollára zde vyjadřuje naději v budoucnost a vyzývá k činu; čas pro něj znamená pravdu a záruku vítězství
  • O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slávskými (1836)
    • odborný text prosazující myšlenku slovanské vzájemnosti
    • Slovany označuje Kollár za jeden národ se čtyřmi základními nářečími:
      • ruské
      • polské
      • srbochorvatské
      • československé
  • Cestopis, obsahující cestu do Horní Itálie a odtud přes Tyrolsko a Bavorsko se zvláštním ohledem na slavjanské živly r. 1841 konanou (1843)
    • cestopis známý též jako Staroitalia slavjanská
    • autor zde vyslovuje domněnku, že Italové jsou slovanského původu