Jakub Deml

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání

(1878-1961)

  • prozaik, básník a esejista
Jakub Deml.jpg
  • Narodil se v Tasově do rodiny rolníka a kupce. Ve dvanácti letech mu zemřela matka. Byl také svědkem úmrtí několika sourozenců, což natrvalo poznamenalo jeho vidění světa. Vystodoval gymnázium v Třebíči a po absolvování bohosloveckého semináře v Brně roku 1902 byl vysvěcen na kněze. Po krátkém působení na několika místech na Moravě byl však pro neshody s nadřízenými zbaven služby a žil s podporou přátel v soukromí do roku 1912, kdy byl penzionován s příkazem bydlet v Praze. Za 1. světové války žil Deml u svého švagra v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Po válce vítal utvoření republiky. Roku 1930 byl ale obžalován pro urážku hlavy státu (po Masarykově zásahu bylo soudní řízení zastaveno). V letech 1943-45 nesměl Deml publikovat, nicméně po válce byl vyšetřován pro údajnou kolaboraci. V roce 1948 byl shledán bezúhonným. Po zbytek života žil Deml v Tasově, často navštěvován přáteli a obdivovateli. Zemřel v Třebíči.
  • těžko zařaditelný kontroverzní katolický autor ovlivněný moderními směry
  • autor vznětlivý a rozpolcený, projevující se někdy jako antisemita či odpůrce demokracie

Dílo

  • ústředním tématem hledání smyslu existence uprostřed nepochopitelného moderního světa,
  • „Šlépěje” (1917-1941) - cyklus sborníků (26 svazků)
    • „slovesné koláže” z poezie, prózy, recenzí knih, klepů, dopisů, aforismů, dojmů, deníkových záznamů, ironických a sarkastických glos
  • „Moji přátelé” (1913) - básně v próze
    • lyrické oslovování rostlin, něžné a pokorné
  • „Zapomenuté světlo” (1934, próza)
    • napsáno během jediné noci; zoufalý a opuštěný básník bloudí spícím Tasovem, plný pocitů marnosti, nicoty a beznaděje
    • Dílo je koncipováno jako odpověď na dopis velkomeziříčského spisovatele Bohumila M. Ptáčka, jenž se Demlovi omlouvá za nepochopení jeho díla. Deml v tomto "dopise" hovoří o různých osobnostech, které ovlivnily nebo doposud ovlivňují jeho život. Vzpomíná na Pavlu Kytlicovou, O.Březinu, s nenávistí a hořkostí vyslovuje jména Arne Nováka, F.X.Šaldy a dalších. Nemůže jim odpustit kritiku svého díla a života. Celou knihou prolínají epizody z posledních chvil umírající selky Zezulové, Demlovy bývalé lásky, kterou autor chodil navštěvovat. Dále zde najdeme citace z Bible a jejich konfrontaci s autorovým životem (příběhy Maří Magdalény a Ježíše). Básník se cítí proklet českým i německým národem (měl i německé předky), je odmrštěn milovanou ženou a potupen kolegy i čtenáři. Nesnesitelně trpí, všechny dosavadní hodnoty se zhroutily, bloudí po světě jako člověk, jehož údělem se stala marnost a zbytečnost, tak jak je zbytečné světlo lampy za bílého dne ("Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout."). Text je místy proložen pasážemi v jazyce německém, latinském a francouzském i českými vulgarismy.