Jan Skácel

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Jan Skácel

(1922-1989)

  • básník (též autor poezie pro děti) a prozaik
  • výrazně spjatý s Brnem
  • Narodil se u Veselí nad Moravou do učitelské rodiny. Dětství prožil dětství v Poštorné a v Břeclavi, kde také 1933 začal studovat reálné gymnázium. 1938 přešel na reálné gymnázium v Brně-Králově Poli. Po maturitě (1941) byl uvaděčem v brněnském kině Moderna a od listopadu 1942 byl totálně nasazen jako dělník na stavbách silnic a tunelů v Rakousku. Studia češtiny a ruštiny na brněnské FF a PF (1945–48) nedokončil. Oldřich Mikulášek (jehož první manželku Boženu si Skácel vzal) jej 1948 přivedl do kulturní rubriky Rovnosti, kde pak Skácel pracoval jako redaktor. Po nuceném odchodu (1952) byl údržbářem v Závodech přesného strojírenství v Brně-Líšni (1952–53). Od dubna 1953 působil v literárně-dramatickém oddělení brněnské redakce Čs. rozhlasu. 1963–69 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Po jeho zániku (1970) za tzv. normalizace žil, odsunut na okraj oficiálního literárního oběhu, jako spisovatel z povolání, publikoval však pouze zřídka, knižně nejprve v cizině, doma až v 80. letech.

Dílo

  • pro Skácelovu tvorbu je příznačný silný vztah k Moravě
  • k jeho oblíbeným tématům patřily: řád přírody, láska, domov, pokora, úcta k lidské práci (vliv Halase a Reynka)
  • básně působí skromně a ostýchavě
  • poezie inspirována moravským folklórem, též vliv tradiční čínské poetiky
  • usiluje o vkládání tajemství, které má být nedílnou součástí básně
  • z tvorby:
    • Kolik příležitostí má růže (1957)
      • sbírka předznamenávající mnohé konstanty básníkovy poetiky: výrazovou úspornost a tvarovou sevřenost, objevnou metaforiku, zachycující atmosféru i obecný rozměr jedinečné situace
      • projevil se zde rovněž pro Skácela trvale příznačný důraz na morální rozměr bytí, který vyplývá z básníkova „venkovanství“: z vnímání individuálního lidského života a jeho společenských souřadnic na pozadí archetypálního rytmu světa
    • Smuténka (1965)
      • proti volnému verši (doposud u básníka dominujícímu) se prosazují tradiční strofické a veršové formy
      • k elementaritě zjednodušené básně, jejichž metafory gradují v ostrých pointách
    • Naděje s bukovými křídly (1983)
      • dvě stovky čtyřverší, v nichž jsou ohlasy moravských písní, reálie z kraje básníkova dětství i z matčiny Vysočiny východiskem ke střetávání tradiční zvykovosti venkova s městskou utilitaritou
      • dialog mezi „vesnickým“ a „městským“ tu nabývá rovněž podoby nostalgické vzpomínky na minulost, interpretované jako protiklad k povrchnosti a uspěchané nevšímavosti soudobého života.
    • Jedenáctý bílý kůň (1966)
      • soubor krátkých publicistických próz subjektivně, s chápavým nadhledem reflektujících dobové společenské i duchovní klima