Josef Dobrovský

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Josef Dobrovský

(1753 - 1829)

  • filolog, historik, etnograf, archeolog, numismatik, literární kritik, vychovatel a spoluzakladatel slavistiky
  • nejvýznamnější český osvícenec
  • bořitel falešných legend a mýtů, vyznávající důkazy a analýzu
  • přezdívaný modrý abbé (chodíval v modrém kabátě, modrých kalhotách, modrém nákrčníku, modrých střevících, používal modré kapesníky, i jeho Bible byla modrá), hlavní osobností první fáze národního obrození
  • přívrženec sylabotónického verše (= takového, u něhož záleží na počtu slabik a uspořádání přízvučných a nepřízvučných slabik) v české poezii
  • zakladatel moderní jazykovědy a histografie
  • téměř všechny své všechny práce napsal německy nebo latinsky
  • sám byl vůči možnostem národního obrození skeptický
  • Narodil se v maďarských Ďarmotech a vyrůstal v německém prostředí v Horšovském Týně. Vystudoval gymnázium v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a v Klatovech (zde se naučil česky). Roku 1769 odešel studovat filozofii do Prahy. V roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Ándhrapradéše. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie v Praze. V roce 1787 byl v Hradci Králové vysvěcen na kněze. V letech 1776–1787 působil jako učitel filozofie a matematiky u hraběte Nostice a v této době s ním navštívil Rusko a Švédsko. Roku 1787 se stal vicerektorem a v roce 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Po smrti císaře Josefa II. (1790), však došlo k zrušení seminářů a penzionovaný Dobrovský se vrátil do Prahy, kde dále žil jako uznávaný soukromý vědec ze státní penze a také finančně podporovaný hrabětem Nosticem. Právě v této době napsal množství prací zásadních pro slavistiku, filologii i historiografii. Již v 80. letech se Dobrovský živě účastnil vědeckého života v Praze, působil v Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 pomáhal zakládat Českou (resp. Královskou) společnost nauk a v roce 1818 Národní muzeum. Měl také vliv na mladou generaci osvícenců. Jeho žáky se stali František Palacký či Václav Hanka. Svým zaujetí pro pravdu a svou kritičností vyvolával Josef Dobrovský u mladší generace dojem nevlasteneckého cítění. Byl obhájcem svobody myšlení a vědeckého úsudku. Kritiku pokládal za veřejnou záležitost potřebnou pro vědecký výzkum a pro zlepšení společenských poměrů. Neuznával předsudky a legendy tehdejšího náboženského života, ale přesto byl hluboce věřícím člověkem. Dobrovský sice nesdílel romantické nadšení Jungmannovy generace, ale i tak její snahy podporoval. U Dobrovského se v průběhu dospělosti rozvinula duševní porucha - její příznaky poprvé údajně objevily brzy po třicítce a naplno se manifestovaly v roce 1795, kdy se po návratu z vědecké vyjížďky Dobrovského zmocnil prudký výbuch zuřivosti. V mírnější podobě pak přicházely ataky asi dvakrát do roka. Ve stáří se dostavovaly podle vyjádření lékařů zřídka v děsivější podobě, nýbrž jen v tichém, neškodném blouznění a v jakémsi podivínství. V roce 1828 přijel Dobrovský do Brna studovat ve zdejších knihovnách. Onemocněl a během hospitalizace v klášteře Milosrdných bratří zde 6. ledna 1829 zemřel.

Dílo

  • Dějiny české řeči a literatury (1792, německy)
    • jsou pojaty jako dějiny samotného jazyka (ten je hlavním "hrdinou" díla)
    • literatura je zde vykládána v kontextu historického vývoje, jenž měl své objektivní společenské příčiny
    • úroveň literatury je zde hodnocena podle úrovně jazyka a na základě lexikálního, slohového, obsahového a gramatického rozboru písemných památek
    • je konstatováno, že současný stav českého jazyka je tristní
    • vyzdvihována je literatura husitská a zejména období českého humanismu
  • Německo-český slovník (2 díly - 1802, 1821)
  • Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809, německy)
    • stanovuje základy nové spisovné normy českého jazyka
    • brání další činnosti brusičů
    • zvýrazňuje rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem
  • Základy jazyka staroslověnského (1822, latinsky)
    • vůbec první vědecká mluvnice staroslověnštiny
    • zásadní dílo slavistických studií (slavistika - akademická disciplína, která se zabývá Slovany osídlenými zeměmi, slovanskými jazyky, literaturou a kulturou; v Čechách byl jejím prvním průkopníkem Dobrovského učitel Václav Fortunát Durych, 1735-1802)