Josef Kainar

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání

(1917-71)

Kainar2.jpg
  • básník, dramatik, textař, novinář, ilustrátor, fotograf, autor textů pro děti
  • ačkoliv celoživotní komunista, byl idolem mladé generace, jenž uměl přesvědčivě reflektovat její životní pocit
  • Narodil se v Přerově. Pocházel z rodiny železničáře; po rozvodu rodičů (1927) žil s otcem v jeho novém manželství. Vystudoval gymnázium (kvintu a sextu opakoval, maturita 1938). Roku 1934 se v sebevražedném pokusu postřelil. Přispíval do Studentského časopisu, kde se seznámil s redaktorem Hanušem Bonnem a jeho prostřednictvím s Františkem Halasem (v edici První knížky jím řízené pak debutoval) i s řadou začínajících básníků své generace.

Roku 1938 začal na FF UK studovat češtinu a francouzštinu, po násilném zavření vysokých škol v listopadu 1939 se přestěhoval k otci do Řepiště u Ostravy a pracoval na nádraží Ostrava-Přívoz. Sezónně působil také jako kytarista a houslista Doležalova tanečního orchestru. V této době navázal úzké vztahy se Skupinou 42; do Prahy dojížděl zejména za malíři Františkem Hudečkem, Františkem Janouškem a teoretikem Jindřichem Chalupeckým, do Brna za básníky Ivanem Blatným a Oldřichem Mikuláškem. Po válce už ve studiích nepokračoval. Usadil se v Brně (zpočátku bydlel u Ivana Blatného), kde 1945–1947 pracoval v redakci komunistického deníku Rovnost a kde se 1947 oženil; zároveň byl kmenovým autorem pražského Divadla satiry. Od roku 1947 byl spisovatelem z povolání. 1956 odešel do Prahy a podruhé se oženil, bydlel však většinou v Domovech spisovatelů v Dobříši a na Ždáni na Slapském jezeře. Na počátku normalizace přijal 1970 funkci předsedy přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů, brzy však zemřel na infarkt. Zemřel v Dobříši, pohřben je na Vyšehradském hřbitově.

Dílo

  • Kainarova tvorba měla dva vrcholy: počátky se Skupinou 42 (viz Josef Kainar S42) a texty ze 60. let
  • Nové mýty (1946)
    • sbírka plná ironie a sarkasmu, uřívající hovorový jazyk až vulgarismy
    • pocity odcizení a absurdity
    • motivy krutého a nelítostného světa
  • Člověka hořce mám rád (1957)
    • svérázná, optimistická varianta tzv. poezie všedního dne
    • Kainarovo vyznání lásky k lidem, a to i při vědomí, že člověk chybuje, mýlí se a hřeší
  • Moje blues (1966)
    • skeptická sbírka o osamění člověka a nechuti k romantickým nebo spasitelským gestům
    • smysl pro tragikomiku, sžíravá ironie, odpor vůči všemu zavedenému
    • důsledná antipoetičnost a hovorový jazyk
    • s blues z titulu sbírky korespondovaly básně ne formálně, ale koncepčně: základní náladou smutku a pojetím pohrom, jimiž život (a speciálně láska) deptá jedince, jakožto neštěstí, jehož přijetím skrze vyslovení se s ním jedinec vyrovnává
  • řada Kainarových básní byla později zhudebněna (např. Vladimír Mišík: Stříhali dohola malého chlapečka), jiné jeho texty byly k zhudebnění určeny již od počátku
    • textů se ujali také Michal Prokop, Jiří Suchý, Eva Olmerová, Karel Plíhal, Zuzana Navarová aj.