Michail Jurjevič Lermontov

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Michail Jurjevič Lermontov

(1814 - 1841)

  • ruský básník, prozaik, dramatik
  • revoluční romantik
  • Narodil se v Moskvě. Jeho matka zemřela tři roky po jeho narození. Jeho otec byl vojenský důstojník. Po smrti své ženy předal svého syna do výchovy jeho bohaté babičce. Ve čtrnácti letech Lermontov nastoupil do moskevské internátní školy, potom studoval na Moskevské univerzitě etiku, politologii a literaturu. Z kázeňských důvodů byl v roce 1832 vyloučen. Nato se vydal do Petrohradu, kde v roce 1834 absolvoval vojenskou školu s nejnižší důstojnickou hodností a byl povolán ve stejném městě k regimentu husarů imperiální stráže. Ze své pozice u husarů Lermontov pozoroval společenský život boháčů a vášnivě se věnoval psaní. Roku 1837 získal významnější uznání jako spisovatel. Po smrti A. S. Puškina publikoval elegii Smrt básníka, jež byla nadšeně přijata v liberálních kruzích, ale vadila carovi Mikuláši I. Lermontov musel odejít do exilu na Kavkaz, kde působil jako důstojník u dragounů a bojoval proti horalům. Díky vlivu jeho babičky mu byl umožněn návrat do Petrohradu, jeho postoj k tehdejším státním záležitostem se však nijak nezměnil. Kvůli duelu se synem francouzského vyslance musel Lermontov opět do vyhnanství, tentokrát k regimentu umístěnému u Černého moře. Lermontov byl pro svou odvahu obdivován ostatními důstojníky, služba na frontě mu však bránila psát, a tak, předstíraje nemoc, odjel do lázní Pjatigorsk. Zde se pohádal se starým rodinným přítelem a v souboji s ním ve svých 26 letech našel smrt.

Dílo

  • Smrt básníka (1837)
    • elegie věnovaná památce Alexanda Sergejeviče Puškina, tvrdě odsuzující všechny, kteří básníka dotlačili k smrtícímu souboji
    • báseň se rychle se šířila v opisech a byla nadšeně přijata v liberálních kruzích; když však útoky na Puškina nepřestávaly, připojil Lermontov ke své básni ještě jednu sloku, útočící přímo na carský dvůr
  • Maškaráda (1839)
    • veršovaná tragédie lásky, žárlivosti a msty
    • Baronesa Štralová je zamilovaná do knížete Zvjozdiče, ale protože jí pokrytecká morálka petrohradské smetánky nedovoluje, aby dala své city najevo přímo, využívá maškarního plesu a pod maskou, aby jí kníže nepoznal, mu vyznává své city. Jako jejich důkaz mu daruje náramek, který předtím nalezla náhodou na zemi. Indiskrétní kníže všude veřejně maskovanou ženu hledá a ukáže darovaný náramek také knížeti Arbeninovi. Ten je ústřední postavou hry. Jde o typického romantického hrdinu, na jedné straně citově vyprahlého a na straně druhé plného nejrůznějších běsů, stínů a vášní. Arbenin je bohatý muž, bývalý hazardní hráč znuděný životem, který na své cestě k bohatství a úspěchu využíval hlavně svou bezohlednost, chytrost a dravost a který se na radu svých přátel oženil s mladou a krásnou Ninou. Ta v něm vzbudila velkou lásku a stala se středem jeho života. Nyní v náramku poznává jeden z jejích šperků. Zachvátí ho zoufalství, zloba a nedůvěra k vlastní ženě, a to tak silně, že odmítá uvěřit prostému vysvětlení, že Nina šperk nešťastnou náhodou na plese ztratila. Běsi Arbeninova nitra, kteří se zdáli utišeni a zapomenuti, jsou znovu probuzeni. Pod tlakem dalším náhod, nedorozumění a také cílených pomluv se v podstatě nicotná událost mění v tragédii. Arbenin, hnán nepříčetnou žárlivostí, svou ženu otráví. Když se pak vše vysvětlí, Arbenin šílí.
  • Hrdina naší doby (1840)
    • román skládající se z pěti relativně nezávislých novel (Bela, Maxim Maximyč, Tamaň, Komtesa Mary, Fatalista)
    • hlavním hrdinou je Grigorij Alexandrovič Pečorin, cynický bohém bez jasného životního cíle, jenž není schopen opětovat lásku ani přátelství (po Oněginovi další typ tzv. zbytečného člověka v ruské literatuře)
    • První povídka, vyprávěná Pečorinovým přítelem kapitánem Maximem Maximyčem, podává krátký milostný příběh Pečorina a čerkeské dívky Bely, která tragicky zahyne. Ve druhé povídce je popsáno druhé životní setkání Pečorina s Maximem Maximyčem a jejich vzájemně složitý vztah. Novela Tamaň, podložená skutečnými autorovými zážitky, popisuje Pečorinův střet s černomořskými pašeráky. Komtesa Mary je povídkou zachycující Pečorinova dobrodružství v lázních Piatigorsk a závěrečný tragický souboj Pečorina s přítelem Grušnickým, který při něm umírá. Poslední novela Fatalista obsahuje filozofické úvahy o náhodnosti či předurčenosti lidského osudu.
  • Démon (1841)
    • poéma na zpola biblický a zpola apokryfní námět, částečně též vycházející z gruzínského folklóru
    • skeptické dílo o konfliktu rozumu a citu
    • tragikou světa je vzájemný konflikt dobra a zla → ten ničí výjimečné osobnosti
    • Báseň vypráví o padlém andělovi, který je pro vzpouru proti Bohu odsouzen k věčnému neklidu a bezcílnému bloudění vesmírem. Hněvivě vzpomíná na doby, kdy ještě věřil, kdy neměl pochybnosti, kdy miloval a kdy neznal zlobu. Všemi nenáviděný se ve své opuštěnosti zamiluje do smrtelné gruzínské princezny Tamary, která očekává svého snoubence. Uchvácen zlobou z cizího štěstí způsobí, že Tamařin ženich, bohatý gruzínský kníže, který se k ní ubírá se svatebním průvodem, je přepaden a ubit. Tamara pro svého ženicha truchlí, ale tajemný hlas jí praví, aby naň zapomněla. Tento hlas jí stále zaznívá v duši, marně hledá bezpečí v tichu kláštera, slyší ho i při modlitbách. Tu vidí před sebou divný zjev, který ji prosí o lásku. Je to démon, který se chce zříci navždy zla a nenávisti, který se chce s Bohem smířit, milovat dobro a opět v něj věřit. Za slov lásky se přiblíží k jejím rtům a políbí ji. V té chvíli Tamara, zasažena jedem jeho dechu, klesá k zemi mrtva. Je pohřbena hodně vysoko v horách, kde je blíž k nebi než k zemi. Démon vidí, že musí zase žít opuštěn a bez lásky, proklíná své sny o lepším životě a vzlétne opět plný zloby do vesmíru.
    • příklad ruského literárního titanismu (též démonismu): vina neulpívá na zlém jednotlivci, ale v řádu, který z něho učinil zdroj zla