Nikolaj Vasiljevič Gogol

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Nikolaj Vasiljevič Gogol

(1809 - 1852)

  • ruský prozaik, dramatik, publicista ukrajinského původu
  • jeho dílo je výrazně ovlivněno romantismem, zároveň zde ale již nacházíme silné prvky kritického realismu
  • především satirik: kritizoval všudypřítomnou ruskou byrokracii a korupci (jeho dílo se dá charakterizovat jako chorobopis mravního úpadku Ruska)
  • Pocházel z rodiny středních ukrajinských statkářů (měli asi 80 nevolníků) z poltavské oblasti. Jeho otec byl milovník divadla, psal verše i komedie a založil divadlo, v němž malý Gogol hrál (zásadně ženské role). Jako dítě byl spisovatel vychováván k přesvědčení, že je geniální a zázračné dítě. Po absolvování gymnázia odešel koncem roku 1828 do Petrohradu, kde chtěl být prospěšný svému národu prospěšný po vzoru Puškina. Byl přijat do divadla, ale nebyl úspěšný. Poté se pokusil vydat své básně a uspořádat výstavu svých obrazů, znovu se ale setkal s kritikou. Nakonec působil jako úředník a věnoval se historii. Léta 1836–1839 strávil většinou v Itálii. V té době už slavil první úspěchy. Roku 1848 podnikl cestu k božímu hrobu do Jeruzaléma. Před svou smrtí prožíval Gogol hlubokou depresi, začínal podléhat náboženským a mystickým náladám a pochybnostem o smyslu činnosti a svého díla a je poměrně pravděpodobné, že zešílel. Zřekl se kritiky společnosti, vyznal se z víry v samoděržaví a pravoslaví a distancoval se od své dřívější tvorby. Zemřel v Moskvě ve věku necelých 43 let, pravděpodobně na následky neúměrně asketického životního stylu.

Dílo

próza

  • Taras Bulba (1835)
    • historická novela
    • námět čerpá z ukrajinských dějin 16. - 17. století
    • příběh starého kozáka Tarase Bulby a jeho dvou synů; všichni tři se vydávají na cestu k Záporožské Siči, kde se připojí k dalším bojovníkům jedoucím do války proti polské šlechtě
  • Mrtvé duše (1842)
    • pikareskní román s podtitulem Dobrodružství Čičikova
    • rozsáhlé dílo podávající obraz nevolnické Rusi a kritizující všechny složky tehdejší ruské společenské i ekonomické struktury
    • zdrcující kritice jsou podrobeni zejména statkáři pro jejich lži, rozmařilost, šílené skrblictví i neschopnost k jakémukoliv činu.
    • "mrtvé duše" = mrtví nevolníci, kteří oficiálně ještě žijí
    • do češtiny dílo přeložil Karel Havlíček Borovský, oceňovali jej také Jan Neruda a Vítězslav Hálek
    • Gogolův úmysl byl napsat trojdílnou analogii k Dantově Božské komedii: svět měl být zobrazen nejprve takový, jaký je (Peklo), poté jaký má být (Očistec) a nakonec svět proměněný (Ráj) → takováto koncepce byla typická pro osvícenský utopický román
    • téměř hotový druhý díl spálil Gogol šest dnů před svou smrtí, zřejmě v záchvatu duševní deprese a náboženského poblouznění (sám prohlásil, že to byl omyl, kterého se dopustil jsa ošálen ďáblem)
    • Hlavním hrdinou je úředník Pavel Ivanovič Čičikov, snažící se za každou cenu zbohatnout. Je to úlisný a zdvořilý spekulant, jemných způsobů, který mluví vždy kulatě a o ničem a jádra věci se dotýká jen mimochodem. Po několika meúspěšných pokusech zbohatnout se stane právním zmocněncem a dostane za úkol vyřídit zastavení několika set nevolníků u poručenské rady. To mu vnukne geniální plán, založený na tom, že každý statkář jako majitel nevolníků (duší), za které platí daně, musí tyto daně platit až do příštího sčítání lidu i za ty, kteří mezitím zemřeli. Čičikov chce tyto „mrtvé duše“ od statkářů koupit, protože je oprávněně přesvědčen o tom, že statkáři se povinnosti platit za ně daně jistě rádi zbaví. Díky tomu by se Čičikov mohl vykázat vlastnictvím většího počtu nevolníků, podle tehdejšího práva by mohl žádat o přidělení půdy zdarma v málo obydlených oblastech Ruska, a za mužiky, zaznamenané v úředních listinách jako živé, by dostal peníze, za které by si pořídil statek a své vlastní živé nevolníky. Odjíždí proto do gubernského města N. a celý týden se zde věnuje návštěvám všech městských hodnostářů: gubernátora, místogubernátora, předsedy soudu, prokurátora, policejního rady atd. Všem se líbí a stane se oblíbeným po celém městě. U gubernátora se pak seznámí se dvěma statkáři, Manilovem a Sobakevičem, kteří ho zvou na návštěvu svých statků. Tím začíná Čičikovova groteskní cesta po ruském venkově, při které s přihlouplým kočím Selifanem a hrubým sluhou Petruškou objíždí místní statkářskou honoraci, aby od ní získal pro ně nepotřebné mrtvé duše. Za "mrtvé" lze považovat i tyto statkáře: Gogol popisuje jejich bezpracný a neužitečný život. Každý portrét statkáře, kterého Čičikov navštíví, je hlubokou sondou do zdeformovaných vztahů tehdejší ruské společnosti. Úředníky z gubernského města Gogol pak zobrazuje jako šedou, nevýraznou masu všedních lidí, kteří se však stejně jako statkáři snaží pouze hromadit majetek. Prvním ze statkářů, kterého Čičikov navštíví, je upovídaný, sentimentální a činu neschopný Manilov (v jiných českých překladech Líbeznický), odporně sladký člověk bez vůle, jehož největším snem je postavit most přes rybník. Manilov je nejprve sice trochu zaskočen Čičikovovým návrhem, aby mu prodal nebo ještě lépe zadarmo přenechal mrtvé nevolníky, ze kterých stejně nemá žádný užitek, ale po chvíli souhlasí, když mu Čičikov ještě nabídne, že všechny výdaje s kupní smlouvou zaplatí sám. Poté se Čičikov spokojeně vydává na několik verst vzdálený statek Sobakevičův. Opilý kočí Selifan však zabloudí a za bouřky dokonce zvrhne bryčku, a tak se Čičikov musí uchýlit na statek vdovy Korobočkové. Ta je duševně zcela omezená a její obzor končí sotva za vraty jejího statku, který je její jedinou starostí. Všeho má dostatek a hojnost, ale toto její bohatství je naprosto neužitečné, neplodné, zbytečné. Korobočková Čičikovovi mrtvé duše nejdřív přenechat ani prodat nechce, ale když jí Čičikov zalže, že by od ní v budoucnu kupoval různé hospodářské plodiny a že má také státní zakázky, s prodejem souhlasí. Čičikov pokračuje ve své cestě za Sobakevičem. V hostinci, kde se zastaví, potkává statkáře Nozdreva, s nímž obědval u prokurátora. Nozdrev je hýřil, náladový chlubil, notorický lhář a falešný hráč, který ztratil zájem o vše kromě sázek, rvaček a vína. Čičíkov s ním odjíždí na jeho zanedbaný statek. Aby s ním Nozdrev vůbec jednal, musí s ním Čičikov hrát dámu, při které Nozdrev podvádí. Když si chce druhý den Nozdrev opět zahrát, Čičikov odmítne. Nozdrev mu začne vyhrožovat, nechce ho nechat odjet a schyluje se ke rvačce. Naštěstí přijíždí policejní komisař, který Nozdreva vyšetřuje kvůli jinému incidentu, čehož Čičikov využije a rychle odjíždí k Sobakevičovi. To je neohrabaný, bezcitný a všechno nenávidějící hromotluk, hrubián a lakomec, jenž mrtvé duše Čičikovovi okamžitě a ochotně prodá. Při rozhovoru se pak zmíní o Pljuškinovi, kterému prý vymřela téměř celá vesnice. Čičikov se rozhodne, že k němu zajede. Pljuškin (v jiných českých překladech Plesnivec) chodí roztrhaný, špinavý a neoholený. Není na něm k poznání, zdali je to poddaný, nebo bárin (pán). Sbírá kdejaký hadr a hladoví mezi zbytečně nahromaděnými věcmi, zatímco mu hnije a rozpadá se celé jeho nesmírné bohatství. Čičikov tedy úspěšně nakoupí mrtvé duše, ale jeho plán selže: když se po jeho návratu do města pořádá u gubernátora bál, objeví se zde Nozdrev, který začne všem vykládat o tom, co Čičikov dělá. Po městě se pak následně začne šířít vlna výmyslů o tom, kdo to vlastně Čičikov je. Objevují se dokonce i pomluvy, že je vrah nebo že chce unést gubernátorovu dceru. Nakonec už s ním nikdo nemluví, všichni ho odmítají a tak je nucen opustit město. Cestou se střetne s pohřebním průvodem - prokurátor zemřel vyděšen událostmi kolem mrtvých duší.

komedie

  • Revizor (1836)
    • pětiaktová satirická komedie, jedno k nejslavnějších děl světové dramatické literatury
    • hra zachycující tupost, nevzdělanost, zkaženost a strach úředníků v ruském provinčním městečku, prolezlém korupcí a mnoha dalšími neřestmi
    • satiricky a groteskně nastavené zrcadlo všem, jejichž charakter je pokřiven podlézavostí a úplatkářstvím (v závěru hry říká hejtman divákům: "Čemu se smějete? Sami sobě se smějete!")
    • námět k dílu poskytl Gogolovi A. S. Puškin, který mu vyprávěl příběh o tom, jak byl jednou při jakési cestě považován za tajného vládního úředníka
    • Děj se odehrává v malém ruském městečku v nejmenované gubernii na počátku třicátých let 19. století během dvaceti čtyř hodin. Titulní postavou je mladý bezvýznamný úředník Chlestakov, který se svým sluhou Osipem přijel do městečka již před čtrnácti dny, ubytoval se ve zdejším hostinci, v kartách prohrál všechny peníze a teď nemá na zaplacení útraty. Městský hejtman ovšem právě dostal dopis od přítele z Petrohradu, v němž se píše, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Díky poštmistrovi, který pro své rozptýlení otevírá cizí dopisy, se o tom i ostatní úředníci města okamžitě dozvědí. Protože nemají čisté svědomí, neboť berou úplatky, kradou a všude je nepořádek, revize se pochopitelně obávají. Dva statkáři, Dobčinskij a Bobčinskij, jejichž jedinou životní náplní je běhat po městě a šířit jakékoliv (i neověřené) zprávy, ke kterým se dostanou, pokládají za revizora právě Chlestakova, a rychle rozšíří informaci o jeho příjezdu. Aby revize dobře dopadla, snaží se představitelé města Chlestakova podplatit. Ten dlouho nemůže pochopit, proč se najednou všude setkává všude s takovou pozorností a úctou. Když mu pak dojde, za jak významnou osobnost jej považují, plně situace využívá, a protože je na mizině, rád na hru přistoupí. Hejtman ho ubytuje ve svém domě, tváří se, že nic nevidí, když mu svádí manželku, a nakonec mu nabídne i ruku své dcery. Krajský sudí, poštmistr a školní inspektor mu poskytují „půjčky“ (=úplatky) a všichni mu přinášejí různé dary. Chlestakov se vychloubá, jak je bohatý, kde všude byl a jaké má známosti. Při tomto smyšleném vyprávění o sobě jako o důležitém vysokém státním úředníkovi se tak rozohňuje, že se téměř plně vžívá do své nové smyšlené osobnosti (stává se z něj personifikovaný fantom lži). Sluha Osip včas pánovi vysvětlit, že takový podvod se dlouho neudrží v tajnosti. Chlestakov namluví svým hostitelům, že odjíždí za svým bohatým strýcem pro svolení k sňatku a včas zmizí. Před svým odjezdem napíše dopis příteli, v němž se mu svěří s celou komedií, kterou s úředníky městečka sehrál. Dopis pochopitelně otevře poštmistr a hned s ním běží k hejtmanovi, který se mezitím oddává snům o tom, že jeho život jakožto tchána tak významného muže bude od nynějška jedinou slavností a hostinou. Hejtman i všichni ostatní zuří, když vtom přichází městský strážník a oznamuje, že přijel skutečný revizor.
  • Ženitba (1842)
    • satirická komedie o dvou dějstvích
    • příběh starého mládence, jenž si stále pohrává s myšlenkou na manželství, téměř se ožení, ale těsně před svatbou uteče oknem; stárnoucí nevěsta ve snaze nepřijít o žádného z pěti nápadníků nakonec přijde o všechny
  • Hráči (1842)
    • komedie o hráčské vášni a umění podvodu
    • děj se odehrává v prostředí falešných karetních hráčů, jejichž filozofie je jednoznačná: „Bystrý vtip, jasný rozum a hlavně žádné ohledy.“