Stendhal

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Stendhal

(1783 - 1842)

  • francouzský (nicméně úzce spjat i s Itálií) romanopisec, hudební a literární kritik, autor cestopisů a teoretických spisů
  • vlastním jménem Marie-Henri Beyle (pseudonym si zvolil podle německého města, kde určitý čas působil)
  • skeptik, zanícený republikán a ateista (autor výroku "Boha omlouvá jen to, že neexistuje."), obdivovatel renesance
  • Narodil se v zámožné měšťanské rodině v Grenoblu a dostalo se mu dobrého vzdělání, stal se známou postavou pařížských diskuzních salonů. Již v mládí byl ovlivněn osvícenstvím a protikrálovským hnutím, jež vzešlo z vlasteneckého nadšení Velké francouzské revoluce. Jakožto nadšený stoupenec revoluce vstoupil po studiích do armády Napoleona Bonaparte a jako důstojník se zúčastnil tažení do Ruska. Během Restaurace prožil sedm let v Itálii, kde se stýkal s italskými bojovníky za národní sjednocení. Na příkaz rakouské policie však Itálii musel opustit. Po návratu do Francie se zapojil do bojů o novou literaturu a o romantismus a proti dvorskému klasicismu. Po Červencové revoluci v roce 1830 byl Stendhal jmenován konzulem v Terstu, ale protože rakouská vláda odmítla přijmout policejně stíhaného cizince, byl přeložen do Papežského státu. V Itálii strávil víceméně zbytek života. Zemřel při jedné z častých návštěv Paříže, kdy jej na ulici postihla mrtvice.
  • mistr psychologického románu
  • pravidelně četl občanský zákoník, protože chtěl dosáhnout podobné strohosti slohu
  • umění označoval za hnutí srdce
  • umělec podle něj musí mít odvahu nově se dívat na život, tvořit podle současného života a nikoliv podle vzorů, které odpovídaly společnosti a životu v jiné době
  • hlavním cílem umění je podle Stendhala působit na publikum, zaujmout jej a otřást jím; vše ostatní jsou jen prostředky, které se podle situace mohou měnit
  • od dalších romantiků se odlišoval tím, že se snažil o věcné a neosobní podání románové tvorby
  • jeho díla se ve své době neprosadila, on ale o jejich hodnotě nepochyboval a věřil, že později budou úspěšná (k tomu došlo koncem 19. století)
  • Stendhal ve svých prózách spojoval romantismus s blížícím se realismem
  • Stendhalova tvorba byla inspirací pro řadu dalších autorů, mj. i pro Vladimíra Párala

Dílo

  • Stendhalovy autobiografické romány spojují kritiku společnosti a dychtivost po životě
  • zpravidla líčí cestu ctižádostivých hrdinů od romantické iluze k cynismu a přetvářce, či marné vzpouře a smrti
  • Červeny a černý (1830)
    • dvojdílný román s podtitulem Kronika roku 1830, líčící osudy chudého mladíka, jenž se za restaurace Bourbonů pokusí po Napoleonově vzoru o společenský vzestup a je společností rozdrcen
    • červená barva z titulu symbolizuje uniformu a potažmo revoluci, vzruch, boj, černá kněžské roucho, tj. tmářství a despotismus
    • Syn venkovského dřevaře Julien Sorel chce dosáhnout v životě vynikajícího postavení. Potlačuje v sobě sympatie k Napoleonovi, protože jako jeho obdivovatel by ve stávajících politických poměrech s nimi nemohl získat kariéru. Ačkoliv opovrhuje náboženstvím, dává se bez přesvědčení na kněžskou dráhu, neboť ta je nezbytným předpokladem ke kariéře, po níž touží. Sorel je pokrytec, který předstírá nebo utajuje city a názory podle toho, jak to vyžaduje jeho vlastní zájem. Svou ctižádost vnáší i do milostného poměru, který mu má pomáhat v kariéře. Postupně miluje dvě ženy, nejprve paní de Rénal, starostovu ženu, později, když pronikne do vysoké pařížské společnosti, Mathyldu de la Mole. Sorel je však stále nespokojený, poznává, že ve střízlivé měšťanské době je každý úspěch problematický. Když postřelí paní de Renal a dostane se před soud, odmítá přijmout milost od společnosti, kterou nenávidí, a raději umírá na popravišti (de facto páchá promyšlenou sebevraždu) jakožto vzbouřený plebejec.
  • Kartouza parmská (1839)
    • Hlavní hrdina je mladý šlechtic Fabricio, velký obdivovatel Napoleona, který se po bitvě u Waterloo, z níž prchá, vrací do Itálie, kde na podnět své tety zahajuje kariéru coby církevní hodnostář. Je rozčarován intrikami; při náhodném milostném dobrodružství zabije člověka a jako vězeň parmské citadely se zamiluje do dcery jejího vojenského velitele Klélie. Milovaná teta mu sice umožňuje útěk z vězení, ale Fabricio se kvůli své lásce ke Klélii vrací. Když však jeho dítě a milenka zemřou, rezignuje: ztrácí zájem o kariéru a uchyluje se do parmského kláštera kartuziánů.