Struktura literárního díla

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
  • každé literární dílo působí na čtenáře jako celek, skládá se však z několika vrstev (plánů):

Vrstva jazyková

  • v um. díle se jazyk uplatňuje jinak než při předávání praktických informací -> spisovatel si vybírá jazykové prostředky (slova, typy vět aj.) tak, aby vyvolávaly estetický účinek
  • jaz. stránku jazyka ovlivňuje zvolená výrazová forma (poezie / próza)
    • a) výběr slov
      • 1) stylově nezabarvená (neutrální) např. dům, hlava
      • 2) stylově zabarvená - dělí se:
        • podle spisovnosti
          • aa) slova spisovná:
            • hovorová - např. muzika, brejle
            • knižní - např. uzřít, počin
            • básnická (poetismy) - např. luna,
            • odborná (termíny) např. gramatika, syntax
          • bb) slova nespisovná:
            • obecně česká - např. špunt, akorát
            • nářeční - např. včil, ogar
            • slangová - např. rupnout, zemák
        • podle dobového výskytu
          • aa) slova zastaralá (archaismy) - např. lučba, kmán
          • bb) slova historická (historismy) - např. palcát, kratiknot
          • cc) slova nově utvořená (neologismy) - např. posilovna
            • ccc) zvláštní podskupinou jsou básnické neologismy, např. stenný, křivolatina
        • podle citového zabarvení
          • aa) slova kladně zabarvená - např. pejsek, hajat
          • bb) slova záporně zabarvená - např. čokl, barabizna
    • b) zvukové prostředky
      • 1) eufonie (zvukosled): působivé uspořádání hlásek nebo jejich skupin ve verši a jejich následné opakování -> vzniká harmonický libozvuk, nebo jeho rušivý opak, tj. kakofonie
      • 2) zvukomalba (onomatopoie): určité hlásky ve verši vyvolají dojem reálného zvuku, např. vrz
    • c) figury - neobvyklé kombinace hlásek či slov, zdůrazňující myšlenku
      • 1) f. zvukové
        • aliterace - opakování stejných hlásek na začátku sousedních slov
        • anafora - opakování stejných hlásek na začátku veršů (opakem je epifora)
      • 2) f. syntaktické
        • asyndeton - vyjádření, v němž chybějí spojovací výrazy
        • polysyndeton - vyjádření, v němž autor spojovací výrazy používá nadměrně
        • antiteze - příměr protikladem (on nejede, on letí)
      • 3) f. slovosledné
        • inverze - změna obvyklého pořadí slov ve větě
      • 4) f. eliptické
        • elipsa - vynechání slov, které označují skutečnosti známé z kontextu, a proto si je lze domyslet
        • aposiopese - nedokončení nebo přerušení výpovědi (vyryl jsem nožem...)
      • 5) f. řečnické
        • apostrofa - oslovení nepřítomných osob, posvátných bytostí, věcí, abstraktních pojmů
        • řečnická otázka - není skutečnou otázkou, ale zvoláním
    • d) tropy - nepřímá, popř. obrazná pojmenování
      • 1) metafora - přenesení významu na základě podobnosti
        • blízko metafoře má personifikace (zosobnění) - přenesení vlastností a schopností na věci a jevy neživé, příp. na zvířata a rostliny
      • 2) metonymie - přenesení významu na základě věcné souvislosti
        • synekdocha - podobnost vychází ze vztahu mezi celkem a jeho částí („bodáky přišly za smíchem”)
      • 3) přirovnání - srovnává dva jevy a výslovně uvádí znak, na jehož základě došlo k podobnosti („oči jako dva pecny”)
      • 4) básnický přívlastek (epiteton) - doplnění jevu (předmětu apod.) o určitou vlastnost; toto doplnění v sobě obsahuje i nějaké hodnocení, zejména citové
        • e. konstans - označuje stálou vlastnost (bílý sníh)
        • e. ornans - tj. ozdobný (růžový večer)
      • 5) alegorie (jinotaj) - vyjádření dějů, pojmů, lidských vlastností, vztahů prostřednictvím vyprávění, příběhu - cílem je skrýt pravý význam autorova vyjádření
      • 6) symbol - pojmenování, které má svůj základní význam, ale funguje také jako znak pro nějakou jinou skutečnost
      • 7) eufemismus - vyjádření, které zjemňuje skutečnost
      • 8) hyperbola - vyjádření, které zveličuje skutečnost
      • 9) ironie - využití slov v opačném významu
        • sarkasmus - zesílená ironie, jízlivost
      • 10) oxymóron - spojení slov protichůdného významu, zdánlivá nelogičnost
    • e) grafické prostředky
      • např. zápis verše (příp. strofy), užití jiného typu písma, záměrné pravopisné odchylky, práce s interpunkcí
        • na pomezí umění slovesného a výtvarného jsou tzv. grafické básně (kaligramy)

Vrstva tematická

  • z řec. themos = to, co je ve středu zájmu
    • látka - podklad pro práci autora na díle; může jí být:
      • a) námět - jakýkoliv jev (věc, situace, děj aj.) převzatý ze skutečnosti, který si autor vybral k um. zpracování
      • b) předloha - námět v literatuře již dříve zpracovaný
    • téma - základní myšlenka uměleckého projevu
      • odkrývá autorův pohled na skutečnost
    • motiv - nejmenší, dále nerozložitelná část díla, která má nějaký význam (čin, věc, promluva atd.)
    • děj - souhrn akcí, které v díle probíhají
    • postava - osoba, která se podílí na ději
      • hlavní, tj. hrdin(k)a
      • vedlejší
      • epizodní
        • literární typ - postava, která je nositelkou vlastností typických pro určitou skupinu lidí (např. Don Quijote, Hamlet, Harpagon, Josef Švejk)
    • autorský postoj - do díla se promítá tím, jak autor hodnotí skutečnost
      • díla vážná (pokud směřují ke špatnému konci, označují se jako tragická)
      • díla komická - požívají humor či satiru
        • a) humoristická - na skutečnost nahlížejí smířlivě
        • b) satirická - spojují humor a kritiku
        • c) parodie - komicky napodobují jiná díla
        • d) travestie - vážná a vznešená témata jsou zpracována zlehčujícím až karikujícím stylem

Vrstva kompoziční

  • kompozice = způsob, jakým jsou v díle uspořádány a spojeny tematické a jazykové složky z hlediska logiky, času a prostoru
    • a) chronologická - nejčastější typ => děj se odvíjí přirozeně, v časové posloupnosti
    • b) retrospektivní (zpětná) - dílo začíná výsledkem děje, od konce; teprve poté se čtenář postupně dozví, co předcházelo
    • c) rámcová - jednotlivé příběhy jsou vloženy do příběhu hlavního
    • d) prolínavá (paralelní) - autor souběžně rozvíjí několik dějů, které se většinou postupně propojují
    • e) řetězová - děj sestává ze samostatných příběhů, jejichž pojítkem bývá hlavní hrdina
    • f) kontrast - autor vedle sebe řadí protikladné jevy (motivy, postavy, situace atd.)
    • g) paralelismus - obdobná výstavba veršů, slok, odstavců atd.
    • h) opakování - jednotlivé motivy se vracejí v různých částech díla
    • i) gradace - motivy jsou seřazeny tak, aby měly vzestupný účinek
    • j) pointování - nejzávažnější motiv je zařazen na konec (díla nebo jeho části)