Ivan Diviš

Z Vždy Nahoře
Přejít na: navigace, hledání
Ivan Diviš

(1924-1999)

  • básník
  • jeden z nejoriginálnějších českých autorů 2. poloviny 20. století
  • literárně činný od 40. let, ale charakteristický styl blízký V. Holanovi byl u Diviše zřejmý od 60. let 20. století
  • Narodil se a zemřel v Praze. Pocházel z rodiny bankovního úředníka. Studoval reálné gymnázium, jako septimán byl roku 1942 zatčen gestapem a krátkodobě vězněn (po válce oceněn čs. vojenskou medailí Za zásluhy II. stupně); poté mu bylo znemožněno složit maturitní zkoušku. Od roku 1943 byl zaměstnán jako knihkupecký učeň a účetní v knihkupectví, koncem války se stal nakladatelským redaktorem. Při zaměstnání maturoval (1945) a pokračoval ve studiích filozofie a estetiky na FF UK (1945–1949). Byl krátce vedoucím knihkupectví, později propagačním redaktorem, korektorem, soustružníkem, revolverářem, horizontkářem a nakonec kontrolorem v továrnách v Liberci a v Praze-Kbelích. V roce 1960 prodělal těžkou chorobu. V letech 1961–1968 byl zaměstnán v nakladatelství Mladá fronta. V roce 1964 přijal křest a konvertoval ke katolictví, v téže době podstoupil řadu hospitalizací (psychóza a chronický alkoholismus). V srpnu 1969 odešel s manželkou a synem do exilu v SRN (Mnichov), kde pracoval v rozhlasové stanici Svobodná Evropa (nejprve jako knihovník). V roce 1971 manželka se synem odešli bez jeho vědomí zpět do Československa, roku 1972 uzavřel Diviš druhé manželství. V osmdesátých letech zažil první projevy těžké duševní choroby. V roce 1997 se z Mnichova přestěhoval zpět do Prahy.

Dílo

  • typické jsou existenciální motivy úzkosti, cizoty, hnusu, marného hledání smyslu ve světě, který je nepochopitelně zlý a krutý
  • dalšími častými rysy jsou odcizenost, beznaděj, ztráta identity, vědomí všeobecného rozkladu
  • nenávist k době normalizace, která deformuje tradice, hodnoty, úctu k člověku
  • Divišův svět má podobu obří mučírny
  • Divišův jazyk sahá od vulgarit až k biblickému jazyku, básníkova řeč je často holanovsky složitá a plná jazykových experimentů (autorské neologismy aj.)
  • vysoce expresivní obrazy, "vodopád drsných metafor"
  • z Divišových sbírek:
    • Chrlení krve (1963)
      • poezie ovládána snahou nalézt pod drsným povrchem všedního života, často situovaného na velkoměstskou periferii, velikost každodenních lidských gest a činů
      • konstantami tu jsou především rodina a domov, v jejichž láskyplné sounáležitosti spatřuje Diviš odlesk věčnosti, avšak přesto je neustále problematizuje
    • Sursum (1967)
      • tóny zoufalství a absurdity překonává Diviš přiznáním se ke Kristu jako k jediné záštitě všech jistot a hodnot.
    • Odchod z Čech (1981)
      • sarkasticky nenávistný odsudkem normalizace i vyznání básníkova sepětí s domovem
    • Moje oči musely vidět (1991)
      • odsudek skutečnosti přeplněné zlem a absurditou, odsudek světa, v němž „nelze dosáhnout štěstí“
  • Teorie spolehlivosti (1972, definitivní podoba 1994)
    • próza: deníkové záznamy, úvahy, poznámky, aforismy
    • Diviš si zde všímá nejen literární problematiky, ale především hodnotí s nesmiřitelnou kritičností společensko-politickou realitu 20. století
    • autor za toto dílo v roce 1995 získal Státní cenu za literaturu